Vzpomínka na předvánoční výlet

Loni jsme se nechali strhnout vánoční atmosférou a vydali jsme se na výlet. Vánoční trhy jsou vždy krásné, voňavé a okouzlující. Ha ha ha ha ha. Pro mě byly rozhodně plné zážitků a sebepoznání.

Rozhodli jsme se, že si tedy vánoční trhy spojíme s výletem vláčkem do Brna. Jezdila jsem trasu Ova – Brno několik let, snažíc se získat vyšší vzdělání, a tak to pro mě mělo nádech sentimentality a vzpomínek.

Ráno jsme si přivstali a vydali jsme se plni očekávání na nádraží. Zvenku je už jiné, ale uvnitř haly na mě dýchla minulost. Stoupla jsem si do řady na jízdenky. Okýnek tu mají mnoho. Podle mě jsou připraveni na útěk všech Ostravanů vlakem kamkoli, ale vzhledem k tomu, že nás to ráno zde bylo poměrné málo, stačily dvě pokladny. U jedné si dvě dámy kupovaly lístek někam do Ruska. Nemůžu upřít naprostou profesionalitu paní pokladní. Vysvětlovala rusko-česko-anglicky podrobnosti nutné k této cestě a ženy z vnější strany okýnka naprosto stejně trojjazyčně a plynule odpovídaly a doplňovaly potřebná data. Tady se prostě domluví všichni. Až na mě. Dva dospělé a jeden dětský,  Ostrava Brno zpáteční. Děkuji. Vyjdu s dobrým pocitem zpět do haly a studuju lístek. Něco se mi nezdá. 2 osoby? Koukáme na něj všichni tři a jdu se zeptat, co je tedy špatně. No ano, to máte pro dvě osoby. Nerozuměla jsem vám, příště musíte mluvit zřetelněji. Tak mi doplaťte korunu a máte skupinovku. Nashle. Uffff. Lístek máme dobrý, ale po celý den nás neopustí pocit, že je něco špatně.

Hrneme se na nástupiště. Vlak již brzy přijede a chceme přece sehnat ta nejlepší místa. Znáte takový ten příjemný pocit, když se na něco těšíte a je to na dohled? Tak ten jsme my prožívali celých 35 minut a s nabíhajícími minutami už nebyl tak příjemný. Těsně po hlášení nádražního rozhlasu, že náš vlak přijíždí, se objevila světla lokomotivy. A taky se zastavila. Lokomotiva vypověděla službu právě v momentě, kdy se dostala na začátek nástupiště. Vzpomněla jsem si na pravidlo: dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Stalo se. Kolikrát jsem poslouchala, jak se navyšuje zpoždění vlaku? Ale tohle bylo vážně kruté, koukat se na ty zářící kukadla v dálce.

Po té, co se nádražákům podařilo vyměnit lokomotivu, jsme se vydali vstříc jihomoravské metropoli. Proběhli jsme se podchodem, myší dírou. A na oslavu cesty a výletu jsme si dali výborná horká jablka. Vyhlídli jsme si stánek s jídlem, kde pak poobědváme a šli jsme se zahřát do podzemí. Bylo tam opravdu tepleji a slečna průvodkyně byla velmi vtipná.

Nastala doba obědu. Venku už bylo dost lidí a tak jsme se rozhodli, že si dáme oběd v kamenné restauraci. Trochu se rozšoupneme, když už jsme na výletě. Pěkná restaurace, usadili jsme se. Objednali jídlo. Tentokrát jsem ale nemluvila já. Polévku na zahřátí a nezdravý hamburger. Byli jsme vyhladovělí a tak jsme mlsně koukali do všech talířů, které kolem nás číšník nesl. Najednou se zastavil u nás. Udiveně se koukal na nás, proč neděláme místo na stole. A my se udiveně koukali na něj, kde jsou polívky. No, to jsem si vůbec nenapsal. A budete je ještě chtít? Vyhrál hlad, a tak jsme se smířili s tím, že si polévku prostě nedáme. Pro mě osobně to znamenalo trauma. K jídlu se vyjadřovat nechci. Po té co jsem si dovolila říct, co mi na tom nechutnalo, se číšník vrátil z kuchyně s instrukcemi pana kuchaře, ze kterých vyplynulo, že jsme prostě vidláci a nevíme co je dobré. A tak jsme se tedy jako správní vidláci vydali opět na hezky vyzdobená náměstí, kde jsme se docpali spoustou nezdravých dobrot a pomalu se přesunuli na nádraží.

Celý krásný den jsme zakončili opravdu dobrou kávou a trdelníkem zakoupeným na prvním nástupišti a za zvuku pražců jsme se těšili domů. Byl to povedený výlet. Zlepšíme výslovnost, artikulaci a zase někam vyjedeme.