Není číslo, jako číslo (Jak jsme letěli do Turecka díl druhý)

Po dvou hodinách letu jsme si na hodinkách posunuli ručičky o hodinu víc. Letadlo nás vyplivlo přes tunýlek do letištní haly, kde jsme splynuli s davem a nechali se „vést“ k pasové kontrole. 

Když nás pozdravil turecký policista „Ahoj“, tak jsme se tetelili jak je to super. Naivně samozřejmě. Kolik jim tam denně projde Čechů, tak se prostě kluci baví.

Že je s časem tady něco jinak jsme zjistili u kolotoče s kufry. Jako by se tady zastavil čas. 5 minut v Turecku je cca 35 minut českého času. Vysvětlím.  Na obrazovce se ukázalo, že naše kufry budou na páse za 5 minut. Za 15 minut se objevilo, že kufry z dalšího letadla tam budou za 7 minut, pak 17 minut a pak 5 minut. A nám to stále psalo 5 minut. Neuvěřitelné. To bude nádherně dlouhá dovolená. Paráda.

Jakmile jsme si po „5“ minutách vyzvedli kufry, vyrazili jsme z letištní haly ke stolečku naší cestovní kanceláře. Klidně prozradím, že to byl Fischer.  Než jsme přišli na řadu, udělala jsem si pár fotek. Přiběhl ke mně malý chlapík z ochranky a k mému údivu mi oznámil, že fotit můžu, ale nesmím točit video. Jsme na řadě. Usmívající se slečna nám řekla, že hned vpravo za stánkem se zmrzlinou stojí autobus číslo 613 a ten nás odveze do hotelu. Super. No super by to bylo, kdyby tam ten autobus s číslem 613 byl. S přibývajícími metry, kdy se nám stánek se zmrzlinou zmenšoval do velkosti tenisového míčku,  se zhoršovala kvalita autobusů. Tedy čistě jen vzhledově, nedovolím si hodnotit vozy motorově nebo kvalitu řidiče. Když jsme se blížili k místu, ze kterého mohli startovat velbloudi, řekla jsem místnímu domorodci, který se na nás se zájmem díval a stál tady jistě již dlouhou dobu, možná navigoval i Caesara s římskou legií, „Fischer“. Usmál se, tedy možná se mi to jen zdálo, netuším, čím byla korigována mimika jeho tváře, a ukázal zpět ke stánku se zmrzlinou, tedy do míst, kde by se stánek dal předpokládat, protože už ho nebylo ani vidět a řekl (anglicky) v první řadě. Tak jsme se tedy vydali zpět ke zmrzlině. Po cestě jsme potkávali „známé tváře“ z letadla. Taky hledali autobus.

Po návratu k první řadě jsme zjistili, že se sličná slečna trošičku spletla a číslo autobusu je 615, no chybička se vloudí, jsme přece lidi. Autobus stál cca 15 metrů od stánku se zmiňovanou zmrzlinou. Řidič si nás pěkně odškrtnul v seznamu cestujících. My jsme se usadili v sedačkách. Byli jsme rádi, že jsme tam, kde máme být. Pozorovali jsme na stromě drobného ptáčka a řešili jsme, jestli je vůbec živý nebo jen ozdoba. Po pár minutách otočil hlavou. On žije!!!

Přišla jiná sličná slečna z Fischeru, zrobila prezenčku a popřála nám pěknou dovolenou. My jsme hned věděli, že chybička s číslem autobusu je to nejhorší co se nám na dovolené stalo.

A na to, se můžete spolehnout!